Když odcházejí za duhu…

Nedávné události v naší rodině mě inspirovaly k otevření tohoto nepříjemného tématu. Každému z nás už odešlo nejedno zvíře. Jen hrstka majitelů má to štěstí, že jim zvíře zemře hezkou, klidnou smrtí. Kdy je vhodná doba se se zvířetem rozloučit a nechat ho jít?

Jak poznám, že už mu na tomto světě není dobře?

Moje první zvíře, které mi odešlo byl britský kocour Sam. Trpěl hypetyreózou (zvýšená funkce štítné žlázy) a onemocněním jater. V té době jsem studovala veterinu a myslela jsem, že určitě poznám až bude jeho stav natolik vážný, že se rozhodnu ho utratit. No, nepoznala jsem. Relativně rychle mu selhaly orgány a zemřel v záchvatu zvracení. Vyčítám si to.

Další zvíře byl zlatý retrívr Rony, ne tak úplně můj, ale mého manžela. Znala jsem ho skoro celý jeho život a poslední roky jsem byla už jeho „panička“, takže jsem ho jako svého vnímala. Když se jeho zdravotní stav zhoršil a rozhodovalo se o ukončení jeho trápení, nepřipadala jsem si dost kompetentní to rozhodnout. Manžel to tehdy naštěstí rozhodl docela včas a já jsem ho utratila.

Zjistila jsem, že mi nevadí udělat to vlastnímu zvířeti. Cítím, že mu můžu ulevit od bolesti a v tu chvíli mi to přijde jako nejlepší řešení.

Poslední zkušenost, která mě nakopla i ke psaní tohoto článku byl před pár dny můj kocour Kubíček. Byl to britský kocour, kterého jsem dostala v patnácti letech a jezdila s ním po výstavách. Když mu začaly selhávat ledviny, rozhodla jsem se, že neudělám stejnou chybu jako se Samem. A tak když se jeho stav velmi zhoršil a evidentně trpěl, zakročila jsem.

Měl to štěstí, že mohl zemřít bez bolesti, v kruhu rodiny, v náručí milující paničky. Kdo z lidí má takové štěstí?

Majitelé se mě v praxi často ptají, jak poznají, že nadešel ten správný čas? Chtějí, aby jim veterinář řekl, jestli jejich zvíře trpí nebo ne. Odpovídám tak, že jim to většinou moc neusnadním…

Každý majitel zná své zvíře nejlíp a sám pozná, kdy se zvíře trápí.

Jak to poznám?

•  vytratí se mu radost ze života
•  nechce jíst
•  špatně spí
•  má bolesti (vokalizuje, kňučí, brečí nebo si nemůže lehnout)
•  jeho život provází utrpení
•  jinak se mění jeho chování

V okamžiku, kdy se majitel rozhodne rozloučit se se svým zvířetem je důležité pamatovat ještě na jednu věc. ↓

Pro zvíře je velice důležité, aby s ním majitel byl až do úplného konce. Prosím, neutíkejte od umírajícího zvířete a nenechávejte ho v chladné ordinaci s cizími lidmi. Chápu, že vás pohled na něj neskutečně bolí, ale chtěli byste být těsně před smrtí opuštění?

Eutanazie zvířat prakticky to probíhá následovně. Veterinární lékař nejprve zvíře uspí, jakoby šlo na operaci a až tvrdě spí a nic necítí, dostane poslední injekci do žíly. Celý proces je klidný a bezbolestný. Tělíčko zvířátka si můžete pohřbít na svém pozemku, nechat ho zpopelnit v krematoriu pro zvířata nebo jej nechat v ordinaci veterinárního lékaře.

Majitelé odkládají eutanazii většinou ze dvou důvodů. Za prvé se nechtějí rozloučit a trpět ze ztráty milovaného tvora. Za druhé se bojí převzít zodpovědnost za toto rozhodnutí. Nebojte se zvíře pustit, myslete nejdřív na něj a pak až na sebe. Nechat vašeho parťáka bezbolestně odejít je poslední projev vaší lásky.

Nebuďme sobci.

Samíčku, Roníčku, Kubíčku, znovu se spolu uvidíme.