
Poprvé jsem potkala Bublinku, když jí bylo osm let. Velká, trochu pomalejší než dřív, zvyklá na svůj hendikep, s radostí ze života. S tím typickým pohledem švýcarského ovčáka, který říká všechno bez jediného slova. Velké orámované oči koukající z bílého obličeje. Její majitelka – moje kamarádka – věděla, že něco není v pořádku. Bublinka už měla několik vyšetření za sebou a mezi diagnózami byla i atróza páteře, velkých kloubů a další. Začala mít bolestivější dny a její schopnosti pohybu i pohybové vzorce se změnily.
Začaly jsme s terapiemi, vzhledem k jejímu stavu jsem zvolila manuální terapie a v kombinaci s pravidelným přirozeným pohybem. Pomalu, pravidelně, s respektem k tomu, co Bublinka zvládne a co ne. A fungovalo to – tři roky zůstala mobilní, chodila na procházky, žila. Každá zima byla náročnější než ta předchozí, každé jsme se s kamarádkou obávaly, ale vždy jsme ji spolu přešly.

Tu poslední zimu jsem u ní byla také. A pak i u toho posledního rozhodnutí – doma, v klidu, v místě, kde se cítila bezpečně. Euthanasie je poslední ale velmi důležitý vědomý krok v péči o zvíře.
Tohle je pro Bublinku. A pro všechny psy, kteří si zaslouží prožít stáří důstojně.
…aneb kritické předjaří.
Bublinka není výjimka. Každou zimu vidím u svých pacientů to samé – psi, kteří přes léto relativně dobře fungovali, se před jarem najednou zhoršují. Majitelé mi říkají: „Jako by přes noc zestárl o rok.“ A mají pravdu – jen to není zhoršení nemoci samotné. Je to přímý fyziologický efekt chladu na tělo, které už není mladé.
Tohle pozorování není jen moje. Sdílím ho s kolegy, kteří pracují se starými a chronicky nemocnými psy napříč obory – a všichni vidíme stejný vzorec.

Dobrá zpráva je, že hodně z toho, co zimu pro starého psa dělá tak těžkou, se dá ovlivnit. Nejde o velké zásahy – jde o pravidelnost a pozornost k detailům.


Bublinka žila do jedenácti let. Tři roky jsme spolu pracovaly, upravovaly rutinu podle toho, jak se měnilo roční období, jak přibývaly diagnózy a jak ubývaly síly.
Každou zimu jsme bojovaly trochu víc. Ranní vstávání bylo pomalejší, procházky kratší, ale ona šla. Až do té poslední zimy – a i tu zvládla na nohách. Lehla si až těsně před koncem.
V té poslední fázi jsme přešly do paliativní péče – tedy péče, jejímž cílem už není uzdravení ani zlepšení, ale důstojnost a co největší pohodlí do posledních dnů. Pár dní před smrtí jsem u ní byla naposledy a prováděla manuální terapii. Jemnou, pomalou, takovou, která neléčí, ale uklidňuje. Uvolňuje napětí ze svalů, které nesou těžké tělo. Dává psovi pocit, že na to není sám.
Paliativní fyzioterapie je téma, o kterém se v péči o psy mluví málo – a přitom může posledním týdnům nebo měsícům života dát úplně jinou kvalitu. Nejde o výkon ani o výsledky. Jde o přítomnost a o dotek.
To rozhodnutí přišlo v době, kdy jsme věděly obě – já i kamarádka – že by další dny přinesly jen bolest bez naděje na zlepšení. Eutanázie doma, v prostředí kde se Bublinka celý život cítila bezpečně, obklopená lidmi, které milovala. Eutanázie provedená člověkem, ke kterému měla důvěru, neměla ze mě strach…Nebylo to selhání. Bylo to poslední gesto péče, které jsme jí mohly dát.
Fyzioterapie jí nedala věčný život. Dala jí tři roky, které by bez ní pravděpodobně neměla – nebo by je strávila v bolesti a bez pohybu. A to je přesně to, oč jde.